Dětský spánek, to je téma! Řeší ho snad každý z nás rodičů a jsou s ním spojeny hromady mýtů a doporučení. Často nás právě tyto nepravdy vedou k pochybování o sobě nebo dítěti a to bych dnes ráda změnila. V prvním díle jsem se vrhla hned na 6 nejčastějších mýtů, které se pokusím vyvrátit a vysvětlit. Tak jdeme na to!
Nikola Kopecká je máma tří kluků, která ví, že těhotenství a mateřství může přinést spoustu otázek, a proto vám na ně nabízí odpovědi. Po cestě rodičovství vás provede jako dula, laktační poradkyně, lektorka předporodní přípravy a nošení dětí i expertka na dětský spánek. Všechny tyto oblasti jsou pro ni velkým koníčkem i posláním.
1. mýtus: „V roce už by měl spát celou noc. Budí se jenom ze zvyku. Musíme ho to odnaučit.“
Neexistuje žádná hranice, kdy by dítě mělo spát celou noc. Celou noc ve skutečnosti nespíme ani my dospělí. Rozdíl je jen v tom, že my už umíme znovu usnout bez pomoci. To se malé děti teprve naučí, každé ale v jiný čas. Pro usnutí je pro nás všechny zásadní pocit bezpečí, klid, příjemný vzduch, naplněné základní potřeby (jídlo, pití, toaleta atd.) a další věci. Děti jsou, narozdíl od nás, závislé na naplňování těchto potřeb námi a naši přítomnost také potřebují pro pocit důležitý bezpečí.
Dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou přemýšlivou část mozku, tzv. neokortex, který by mu umožnil zvědomit si, že je v bezpečném prostředí, i když maminka nebo tatínek nejsou přímo vedle něj. Používá jinou, pudovou část mozku (říká se jí “plazí mozek”), a myslí si, že pokud není v blízkosti pečující osoby, tak je v ohrožení života. Mozek začne vyplavovat stresový hormon kortizol a dítě se snaží pláčem přivolat rodiče, aby mu pocit bezpečí zprostředkovali a ono tak mohlo dál spát. Je to naprosto přirozené chování, nejde o žádnou manipulaci nebo promyšlené jednání. Jako rodiče jsme neurobiologicky skvěle nastaveni tak, abychom tyto potřeby dítěti jednoduše naplnili a zajistili tak jeho přirozený vývoj.
2. mýtus: „Nemůžeš ho uspávat, zvykne si a nenaučí se usínat sám.“
Dítě nenaučíte, aby usínalo samo. Dokáže to, až na to bude zralé, a to je u každého dítěte různé. Obvykle to ale přichází kolem 3. roku nebo později. Naši přítomnost pro usnutí vyžadují nejen malá miminka, ale i větší batolata. Pokud se dítě necítí v pohodě (je nemocné, mělo náročný den, usíná v novém prostředí apod.) může naši přítomnost a pocit bezpečí vyžadovat i v pozdějším věku. Což je opět zcela přirozená reakce, a pokud dítěti vyhovíme, budujeme společný vztah. Poskytujeme mu tím pocit jistoty, bezpečí, přijetí a lásky. I děti, které jsou od narození uspávané, jednoho dne dokáží usnout samy. Není potřeba to trénovat. Jde o přirozený vývoj a každé dítě má své tempo. Přechod z uspávání na samostatné usínání není ze dne na den, jde o postupný vývoj a není kam chvátat. Dítě vás samo navede a vy společně najdete cestu, která bude vyhovovat vám všem.
3. mýtus: „Správné spánkové návyky se musí budovat a naučit.“
Špatné spánkové návyky u dětí neuvidíme, pokud jim je sami neukážeme. Miminka před spaním nekouří, nejí fast food ani nekoukají na televizi nebo do mobilů, což skutečně komplikuje usínání. Ale pokud se bavíme o potřebě pomazlení, pochování, uspávání, kojení a podobně, tak to rozhodně nejsou špatné spánkové návyky. To je přirozené chování dětí.